Hugo Pludek se vydává na zahradní slavnost a nenápadně vstupuje do světa institucí. Stoupá – tiše, hladce, téměř nepozorovaně. Čím výš se však dostává, tím víc se vzdaluje rodině i sobě.
Havel rozehrává jemně ironickou, a přitom mrazivě přesnou partituru o světě, kde jazyk přestává být prostředkem dorozumění a stává se nástrojem moci. O světě, v němž „obyčejný“ člověk může dojít velmi daleko – pokud je ochoten vzdát se sám sebe.
